Paní Ivano, jak jste se poprvé dostala k Joalisu, co vás k němu dovedlo?

Moje maminka v roce 2000 onemocněla rakovinou prsu. Tím, že jsem měla jenom ji, tatínka jsem nikdy nepoznala, byly jsme na sebe velmi navázány. Moc jsem jí tenkrát chtěla pomoct, ale vůbec jsem nevěděla jak – byla odkázána pouze na péči lékařů. Maminka statečně bojovala tři čtvrtě roku, podstoupila několik chemoterapií, ale nakonec ten boj prohrála. Já jsem se po její smrti psychicky sesypala. Manžel s dětmi mě tenkrát odvezl na wellness pobyt, abych se trochu dala dohromady a dokázala zařídit všechny potřebné věci včetně pohřbu. Protože nemám sourozence, musela jsem vše zvládnout sama. A v této době se ve mně něco probudilo – věděla jsem, že abych si s maminkou za chvíli nevyměnila lůžko, musím se vzchopit, něco dělat a jít dál, že mám rodinu, která mě potřebuje. Myslím, že jsem začala vysílat nějaké vlny s prosbou o pomoc. A opravdu, informace záhy přišly…

Začala jsem se naplno věnovat józe a meditacím – pomohly mi v těch nejhorších chvílích, kdy jsem opravdu klesla až na dno a nemohla se zvednout, byť jsem se snažila, jak to šlo. V té stejné době se mi do rukou dostal časopis s článkem o doktoru Jonášovi. O tom, co dělá, o firmě Joalis a jejích preparátech, a že je to něco podobného jako čínská medicína. Našla jsem v tom vazbu i s mou jógou, prostě mi to celé dávalo smysl. A protože jsem byla rozhodnutá na sobě zapracovat, chtěla jsem se dozvědět víc. Našla jsem si tedy Body Centrum, které už tehdy v Brně existovalo, a objednala se. Krásně jsem si tehdy popovídala s paní Helenkou Macháčkovou. Její práce na mě tak zapůsobila, že jsem vyzkoušela jednu kúru a hned poté se přihlásila na vzdělávací kurz pro terapeuty. To se psal rok 2004.

Kdy jste pak začala pracovat jako poradce?

Já ani nevím, kde jsem sebrala tu odvahu, ale „skočila“ jsem do toho hned po skončení kurzů. Měla jsem obrovskou hnací sílu. Jsem narozená ve znamení Střelce, takže když se rozhodnu, zacílím a jdu. Navíc jsem hodně svobodomyslná a občas si létám trochu v oblacích. Ale tady jsem se našla, pocitově mne to velice oslovilo. Jen krátkou dobu jsem pracovala s ampulemi, krátce po uvedení na trh jsem si pořídila EAM set. A za pár měsíců jsem oslovila Body Centrum, jestli bych s nimi nemohla spolupracovat a měřit u nich…

Co se stalo pak, když přišel ten střih a Vy jste začala dělat to, co Vás baví?

Neuvěřitelné, obrovské uvolnění. Konečně jsem cítila, že mohu být sama sebou, tedy sama za sebe. Rodina je pro mě prioritou, ale na druhé straně potřebuji ke spokojenému životu i jakousi svobodu. Já jsem stále hledající a mám tenhle proces vlastně ráda. Takže tehdy jsem si nějakým způsobem – aniž bych o tom věděla – našla tuhle cestu. Vytvářela jsem více jakési vnitřní síly, krásy a energie, kterou jsem mohla předat lidem. Dopředu jsem netušila, co mne čeká, jak přesně to bude probíhat. Ale šla jsem do toho se záměrem být na lidi laskavá. Jsem prostě od narození takový nadšenec a to mne posouvá dál. Nikdy nezapomenu na první den mé „ordinace“. Byli tehdy nahlášeni čtyři klienti a já jsem je vyhlížela s obrovským respektem a nutno podotknout i stresem. Bylo pro mne hrozně důležité, abych jim byla schopná profesionálně pomoci, říkala jsem si: Jací lidé asi přijdou, co mi řeknou, jaký bude příběh, jakou práci udělám? A dopadlo to dobře. Alenka Šmehlíková mi tehdy řekla: Myslím, že jsi to zvládla výborně, všichni udělali přesně to, cos jim doporučila. Což pro mne bylo napoprvé obrovským zadostiučiněním, takový úspěch jsem vlastně ani nečekala.

Co tedy doporučujete začínajícím terapeutům, kteří si třeba tolik nevěří a mají pochyby?

Aby nezapomněli na to, že i kritika nás posouvá dál. Věděla jsem, a vím i dnes, že pokud do toho půjdu egem, zastavím si cestu. Někam můžu dojít jedině tak, když půjdu s upřímností. Ani já jsem tenkrát neuměla tak dobře měřit, neměla jsem znalosti, ale byla jsem otevřená. Myslím si, že právě to je úplně nejdůležitější a podstatné: tedy být otevřený a chtít i sám něco poznat…

Máte tedy nějaký recept, jak pracovat s příběhy klientů? Když přijde například někdo s těžkou diagnózou nebo s nelehkým životním příběhem…

Když maminka zemřela, jedna z věcí, které ke mně „přišly“, bylo reiki. Udělala jsem si první i druhý stupeň – věděla jsem prostě, že nejdříve musím zapracovat sama na sobě a pak se můžu rozhlížet, kudy půjdu, kudy povede moje cesta tak, aby měla smysl. Tehdy jsem ty energie musela nějak dát dohromady a zpracovat to. Naštěstí se mi to povedlo. Výsledky jsem pocítila nejen v rodinném životě, ale v životě vůbec, a také ve své práci. Nedokážu si představit, jak by terapeut, který nemá své nitro srovnané a není aspoň v nějaké rovnováze, mohl pracovat s lidmi, kteří na nás v poradně své problémy kolikrát doslova vychrlí. Ten, kdo nemá tuhle ochranu vytvořenou, na tom musí podle mého názoru zapracovat – žádný klient se vás totiž neptá, jestli to umíte nebo neumíte odbourat. Člověka, který k vám přijde, můžete na první schůzce zastrašit, můžete ho svým egem dokonce i zničit, ponížit, prostě cokoliv. Ale na druhé straně máte možnost někoho, kdo přijde ve stavu bez naděje a domnívá se třeba, že už je v posledním tažení, neskutečně povzbudit. Dodat mu tolik víry, naděje nebo smyslu života, kolik mu už léta chybělo…

Takže problémy klientů na sebe nenecháváte působit? Nepřebíráte za ně zodpovědnost?

Přesně tak. Každý je zodpovědný sám za sebe a svá rozhodnutí. Já nikoho nenutím k tomu, aby mi něco vyprávěl, sám se rozhodne, co mi řekne a co ne. A musím přiznat, že za těch 15 let praxe mám z takových 60 procent vlastně psychologickou poradnu. Myslím si, že je to obrovská přidaná hodnota našich terapeutů, kteří mají na klienta čas a pomohou mu otevřeně o věcech mluvit a někdy je i nazvat pravými jmény. Tady působí nejen energie, ale i ty informace, jak říká ve svých přednáškách paní Vilánková. Klient, kterého ubezpečím, že všechno, co se za mými dveřmi řekne, tady i zůstane, se uvolní a často si i popláče. A i to je důležité – dovolit si vnitřně se uvolnit.

Můžete říci, kolik klientů cítí nějaké účinky už po první kúře?

Odhadem 40 až 50 %. Tedy po té první kúře. Každý člověk má čas pro pochopení věcí, které se mu dějí, nastavený jinak. A já jsem i ráda. Každý tak má možnost a čas se těmi věcmi více zabývat. Optimální je, když klient přijde a řekne: Ano, nějaký posun cítím, ale ještě bych potřeboval/a něco dalšího…Pro mne to znamená zprávu, že se to povedlo, že jsem předala správnou informaci …

Jak vidíte budoucnost informační medicíny? 

Vidím ji více než dobře. Cítím, že to pomalu, ale jistě graduje. Musím přiznat, že jsem v minulém roce zaznamenala mírný pokles zájmu i mírný úbytek své energie. Ale teď vidím, že se jen ukázalo, že žádná změna se nerodí bez bolestí. Myslím, že všechny ty obraty nás posunuly, dokonce bych řekla, že vystřelily dál. A cítím, že přichází jakýsi přerod, vznik něčeho nového. Něco jako další, širší spektrum informací…

Části rozhovoru pro bulletin informační a celostní medicíny Joalis info 3/2019

Tweet